Hezký den cestovatelé,
dnes jsem se rozhodla vás seznámit s pár jevy, které mohou být pro české občany poněkud nepochopitelné anebo nelehce uvěřitelné.
V den, kdy jsem se poprvé začala procházet ulicemi krásného města Odense, jsem pochopila, že mám dvě možnosti. Buď se přizpůsobit, nebo se nechat zabít. Přinejmenším zmrzačit. Stále jsem se nerozhodla zda to tu dělá nebezpečné způsob, jakým se v naprosté většině nadržuje cyklostezkám, či jsou to samotní cyklisté, kteří se tu řídí svými pravidly. Také to může být tím, že místní kola jsou vyráběna s jistým charakterem být za každé situace děsivé.
Pravdou je, že tu vládne naprosto hierarchie: Na samotném vrcholu cyklisté, poté auta a autobusy a někde v podzemí se nachází chodci samotní. Byla jsem jím v tomto městě po dva měsíce a několikrát mě to stálo velkého jóginského umění, abych včas své tělo odstavila z cesty. To, co je u nás klasický chodník s hladkým asfaltem, jsou totiž v Odense nejlépe upravované stezky. Na těch vůbec „nejúžasnějších“ dokonce nemůžete ani vidět namalovaný znak kola, tudíž nemůžete předvídat, že se vás v další sekundě pokusí někdo vyděsit k smrti.
Člověk by si pomyslel, že je snadné odlišit cyklostezku od chodníku, ale mě se to zdá jako jeden z nejtěžších úkolů v místní každodenní rutině. Pokud zde najdete chodník, většinou je nepohodlně strukturován v oblíbených kočičích hlavách, přestože pár centimetrů vedle se nachází dokonalé hladká cyklo dráha. Jeden z důvodů, proč jsou místní tak trochu zahledění a starající se o sebe je asi fakt, že si nemohou tak často povídat. Tak jako v Americe na jakékoli Avenue chodec vrazí do druhého, omluví se a začne s ním ihned přátelskou konverzaci, tady lidem nezbývá nic jiného, než se držet v řadě za sebou úplně mlčky. Chodník totiž neposkytuje do šířky víc než prostor pro jednu středně vyvinutou osobu. Proto je tak složité udržet se ve své „lajně“ a nepadnout nějakému studentovi spěchajícímu do školy přímo do cesty.
Ve chvíli, kdy jsem se ovšem stala cyklistou – stejně jako většina místní populace – pochopila jsem, že jsem se možná měla držet svých jistých noh, které by mě jakž takž bezpečně donesly na místo určení. Faktem je, že pokud nejste zvyklí jezdit denně na kole, v téhle džunglí neúprosných duší, budete vypadat jako Alenka v Říší divů. Všichni se zdají jezdit příliš rychle, ostře, divoce, i přestože se prakticky řídí všemi silničními pravidly. Mě osobně moc neuklidňuje informace, že kdokoli se může vést na svém kole i pod vlivem jakýchkoli látek. Jednou tak při sobotní noci jsem měla oči navrch hlavy sledujíc většinu mladých obyvatel vesele řádit na svých dopravních prostředcích směrem ke svých domovům.
Často děkuji někomu tam nahoře, že mé vyučovácí hodiny povětšinou začínají později, než v tradiční osmou hodinu. Doprava je hustá už sama o sobě, a když se k tomu přidají desítky studentů a pracujících lidí čekajíc na svou zelenou v řadě jako armáda, dvakrát zvážíte zda půjdete po svých nebo vezmete tento „vražedný“ prostředek.
Doufám, že se vám další zprávy zalíbily. Nezapomeňte se při jízdě na kole dívat přes rameno. A raději i jako chodec 