Všechny vás zdravím,
dnes bych zvolna pokračovala v popisu místního školního života. Uvědomila jsem si, že v předchozím příspěvku toho nebylo příliš hanlivého. A rozumějte, ani to není můj cíl, nicméně mé pocity bych měla správně popsat.
Předtím mi ještě dovolte složit Dánův velkou poklonu za přispění k správnému školnímu duchu výstavbou Student Hus. Ano, jde o městský studentský dům, který bývá otevřen zhruba od desáté a zavírací doma je variabilní dle daného programu. Ono jde o zvláštní propojení povinností a zábavy.
V první patře tohoto domu situovaném v jádru města se můžete v tichosti se svým týmem připravovat na zadání, presentace či zkoušky. Působí to tam jako v pohodlné knihovně. V přízemí ovšem najdete bar s uspokojivým sortimentem – především pivem s místního pivovaru Odense – a malé pódium pro pravidelné účely (stand-up show, karaoke, privátní koncerty). Bohužel, ona více účelnost může býti někdy na škodu. Do studentského domu dochází denně spoustu studentů, protože jejich domovy nejsou přizpůsobené pro několikačlenný tým, a pokud se zde zrovna pořádá nějaká zábavná akce, není možnost se připravovat či soustředit. A i kdyby chtěli, dost často se stává, že je dům přeplněný a ne že si nemáte kam sednout, ono nemáte ani kde stát! Zase jeden z rysů Dánů – nedotažení do konce.
Čímž se dostáváme právě k tomu, proč se předchozí věta pro mě stala nějakou takovou jmenovkou pro tuto podivně tvarovanou zemičku.
Veškerá myšlenka, kterou Dánové vkládají do jejich vzdělání zní slibně. Především pro nás středoevropany stále ovlivněné socialistickou výukou a lá: tady máš, co se máš naučit, nalij si to do hlavy, aniž bys to někdy použil a potom možná uděláš zkoušku. Dánsko mnohem více lpí na tom, aby student byl schopen vyjít na světlo se svými vlastními nápady a polemikami, jež použije v praxi. Pokud jsou tyto úvahy špatné, přednesou se profesorovi a ten navrhne, co by se mělo zlepšit.
Tato technika není špatná. Ale jak už jsem dříve zmiňovala, je velice těžké pustit se do práce s metodami či produkty, o kterých jste nikdy dřív neslyšeli. Je velmi složité udělat tak potom na základě toho co víte něco smysluplného. Proto jakákoli týmová práce ze začátku vypadá jako naprostý zmatek rozhozených myšlenek – o to víc svobodně přinášíme nápady – ale o to hůř se soustředíme jen na jeden cíl. Natož pak, že zpětná vazba je naprosto demotivující, jelikož prezentace a veškeré případy, které vypracujete jsou neznámkovány. Uspěli-neuspěli. Faktem je, že i když má být průzkum založen na kapitolách z knihy a zmíněných metodách, i když je nevypracujete, projedete. Tak se ptám, koho toto posune dál a přinutí k práci, natož pak kvalitní?
Nedávno se mému týmu přihodila jistá věc s naší „třídní“ profesorkou. Taková usměvavá, tichá a nevýrazná žena, která se třikrát v hodině ptá: „Bylo to složité? Mám příště připravit více příkladů? Jste unavení?“ (Ono u více profesorek tu mám dojem, že jsem se vyskytla znenadání ve školce). Na školním serveru nám přišla zpráva o změně v rozpisu časů a týmů pro presentace. Nejen, že nám vyměnila čas, ale i datum (o 5 dní dříve), což bychom překousli. Údajně jiný tým potřeboval z osobních důvodů vyměnit den, což se dá pochopit. Má iritace vznikla na základě toho, že nám to neoznámila ani přes e-mail a ani osobně. Přišlo mi to jako jisté pokrytectví, jestliže tady tak lpí na feedbacku – neustále dostáváme dotazníky a odpovídáme na opakované otázky, zda jsme spokojeni. Už nebudu blíže pitvat fakt, že když jsme měsíc předtím my potřebovali vyměnit čas, řekla nám, že si to máme domluvit s jiným týmem, který bude ochotný nám ustoupit, sami. Rozumíte nesourodosti tohoto systému?
V ČR je zvykem, že každý učitel tvrdí něco jiného a vy se musíte dle daných předmětů přizpůsobovat. Tady tvrdí deset věcí naráz jeden člověk (bez ohledu na pohlaví). Přestože všichni neustále opakují, že jsou ochotní vám pomoci a kdykoli se na ně můžete obrátit, když tak učiníte, dostanete jen pěkná slovíčka, ale vůbec žádnou zpětnou vazbu, kterou tak sobecky vyžadují od nás. Dánům se ovšem musí nechat, že umí všechno pěkně „okecat“ aniž by se dostali k jádru věci a vám to docvakne až později.
Často ve škole hrajeme házenou. Ne, nemáme tělocvik či jinou fyzickou aktivitu. Takhle nazývám systém, který zde probíhá, když skutečně potřebujete získat nějaké informace. Nezáleží na tom zda pokládáte jednoduchou nebo složitou otázku. Ve většině případů jdete za „vašim šéfem“ – což je ona zmíněná profesorka. Ta neví vůbec nic. Pošle vás o patro víš v hierarchii – vedoucí všech profesorů ( v Dánsku mají hodně takových pozic a hodně lidí na zbytečných místech). Tato dáma je konečně o něco vážnější, ale oznámí vám, že to není v její kompetenci, a že na toto se specializuje studentská poradkyně. V této fázi už vám začíná vycházet pára z uší, ale máte pocit, že se blížíte k cíli. Tato vystudovaná právnička ví moc dobře, jak obejít fakt, že ani ona nezná odpověď na otázku, o které na začátku studií tvrdila, že je její specializací. Pak už můžete jen bručet doma u počítače, protože je vám oznámeno, že tohle ví úřady anebo školy v hlavní městě. A teď upřímně: myslíte si, že někoho v Kodani zajímá, co se děje jednomu mezinárodnímu studentovi v jedné z několika vysokých škol v městečku Odense?
Nicméně, i kdyby je to příliš nezajímalo, věřím, že v Praze by mi odpověděli, přestože pocházím z pro ně nenáviděné Ostravy. Nad celým tím dánským procesem bych zakroutila hlavou a nechala to být. Kdybych skutečně dostala odpověď. Dnes jsou to dva měsíce a stále bojuji s místním nedostatkem informací, neochotou je sdělit, nebo naprostou neschopností. Stále si nemůžu vybrat, co z toho převládá..
A tak to tady denně chodí. Bojujete mezi krásným a zdálky kompetentním prostředním a fakty, které se denně uvnitř dozvídáte. Asi je to dané pravidlo, že škola je vždy částečně mučírna. Akorát, že v Dánsku trošku jinak…
Přeji vám pěkné dny, cestovatelé.